Márví a spousta něčeho o ničem

 Je zase pondělí večer, začal další týden, ve kterém nemám tuchy, co bude, co se stane. Je večer a mě přepadá melancholická nálada a chuť psát, nevím proč, ale vždycky k večeru se mi hlavou honí nejvíce myšlenek. Možná je to tím, že je v pokoji tma a ticho a já vnímám víc sebe a svoje pocity než svět kolem sebe. Hlavně v noci mívám nejvíc strach a obavy z budoucnosti. Chtěla bych být jeden z těch lidí, co když si jdou lehnout jen zavřou oči a usnou. Jenže nejsem. To jsou jen ti, co jsou buď sebestřední, bezcitní a nebo zamilovaní a nebo taky ti, co už jsou tak unavení a sedření, že padnou a usnou. Já než usnu to trvá dlouho... přemýšlím, hodně přemýšlím, mám úvahy o životě, o kterých nikdy s nikým nemluvím.  

Poslední dobou se nic neděje, myslím, že můj život se nijak nevyvíjí, spíše stagnuje. Kolísá mezi průměrem a lepším průměrem (jsem optimista). Mám se relativně dobře. Všchno mi vychází tak, jak si představuji, plánuju spoustu akcí, ale stejně mi příjde, že to není ono, to co bych si přála. Jenže, jak vím ze zkušeností, ono, když se všechno rychle moc dobře vyvíjí, není něco v pořádku a o to dřív se to pak všechno po***e.  

Lidé si často neuvědomují, jak dobře se mají v daný okamžik, když jsou s někým někde, přijde jim to jako samozřejmost... a mě právě tyhle chvíle chybí. Sice mě obklopují skvělí přátelé a rodina, ale chybí mi ON. Ten, co je tu, když nechci mluvit s rodinou ani přáteli. Ono to zní povrchně, ale je to jiné obejmutí od kamaráda/ky a od člověka, kterého milujete. Bojím se, hrozně často se bojím, že už nikoho takového nepotkám, ba dokonce, že už nedokážu milovat. Posledních 21 let jsem plýtvala svoje city a vždycky marně, bezcílně, zbytečně. Teď už mám vždycky obavy, pouštět se do něčeho nového. Strašně to bolí. Ještě pořád...  

linkuj.cz vybrali.sme.sk